Každé léto držíme s rodinou stejnou tradici. Naskládáme se do auta a odtrpíme si tu nekonečnou, brutální cestu do Chorvatska. Letos jsme z Prahy vyráželi 8. srpna ve dvě ráno a zpátky se potáhneme 15. srpna večer. Upřímně, ta cesta autem je pokaždé hrozný očistec, který z vás vysaje život ještě předtím, než vůbec uvidíte moře. Ale jakmile jsme ve Splitu přebrali naši 35stopou plachetnici, to utrpení za to zase stálo.

Trasa byla letos klasika: druhou noc jsme hodili kotvu u Hvaru, třetí byla Korčula, pak následovala rychlá technická zastávka v přístavu Ubli pro vodu a zásoby, čtvrtou noc jsme strávili na Lastovu a pátou jsme to otočili zpátky přes Korčulu na Hvar.

Život na lodi a velký sen

Dny na lodi mají dokonalý rytmus. Přes den plachtíme s větrem o závod, v poledne skáčeme do vody a večer řveme s kámošema písničky u repráku. Mám takový sen, že bych jednou neplul jen takhle kolem ostrovů, ale rovnou si to střihl přes celé Středozemní moře. K tomu je ale potřeba hromada zkušeností.

Aktuálně nasávám hlavně praxi od táty, který má papíry snad úplně na všechno, od mořských (RYA, chorvatské 12Nm) až po vnitrozemské VMP (M+S+I+C). Já už mám naštěstí praktické zkoušky na plachetnici za sebou, ale už teď v úterý mě čeká ten hlavní nervák: teoretické testy na VMP M20+S+I (Céčko si asi časem dodělám). Držte palce! Letos mi totiž na moři znovu došlo jednu zásadní věc: mít zkoušku v kapse a reálně vědět, jak zareagovat na vlnách, když se něco pokazí, jsou dva úplně odlišné světy.

Spaní pod hvězdami

A pak je tu ta odvrácená strana plachtění. Třeba slunce. To je tady na jihu fakt příšerné. Můžete se koupat v padesátce opalováku, ale stejně se hned první den spálíte.

Další kapitolou je spaní uvnitř. Přes den se kajuta vyhřeje klidně na 40 stupňů a je tam vedro jak v peci. Když se pak v noci vzbudíte v kaluži vlastního potu, rychle pochopíte, že tudy cesta vážně nevede. Takže jsem prostě vzal věci a přesunul se ven do kokpitu.

A víte co? To spaní venku je vlastně ten absolutní highlight celého dne. Když loď kotví někde v zátoce úplně mimo civilizaci, lehnete si na palubu pod plachtu a jen koukáte nahoru. Bez světelného smogu z města najednou vidíte tolik hvězd!

V tu chvíli se čas úplně zastaví. Člověk má konečně prostor vypadnout z toho celoročního školního a pracovního kolotoče, urovnat si myšlenky v hlavě a zhodnotit svá rozhodnutí z minulosti. Letos mi tenhle klid pod noční oblohou strašně pomohl uvědomit si pár důležitých věcí. A přesně pro tyhle momenty má smysl tu šílenou cestu autem podstupovat znovu a znovu.